Info o JTŠ | Ankety-cancák | Adresář | Kniha návštěv | Akce-kronika-galerie | Odkazy | Přednášky



Teploměr

Naplánované akce Galerie
Naplánované akce Galerie

Kronika


JČ OTŠ 2006


Den první

Ještě před oficiálním zahájením OTŠ, tj. 13. srpna 2006 v 18:00 hodin, se již většina účastníků stačila seznámit s a poznat se s ostatními. To skutečné seznamování je ale ještě čekalo. V neděli již všechny přihlášené čekal první společný večerní oheň, který nazýváme kolečko „ kolečko“. K tomu si každý jedinec připravil otýpku ze smrkového chrastí. Byl to v podstatě takový úvod k tomu, čeho by měl každý docílit během tohoto pobytu. Každý při představování vhodí svou otýpku do ohně. Ale jedna otýpka moc dlouho nehoří, moc světla a tepla nevydá. Zato postupným vhazováním je světlo silnější a vydrží mnohem déle. A přesně toho symbolizuje kolektivnost a spolupráci, ke které by všichni frekventanti měli dospět, aby dosáhli co nejlepších výsledků.
U prvního kolečka jsme se dozvěděli, z jakého kouta republiky kdo přijel, co ho zajímá a co od této školy očekává. My, co jsme OTŠku absolvovali, se již nyní těšíme na závěrečný oheň, zda tato škola splnila to, co čekali, zkrátka si porovnat „co říkají teď a jak budou mluvit pak“. U tohoto kolečka byli frekventanti také obeznámeni s průběhem a pravidly OTŠky. I „bažina“, což je vybraná skupina absolventů z minulých let, se představila a upozornila účastníky na to, že to bude ona, která frekventantům pořádně „zatopí“.
Po oficiálním závěru kolečka oheň stále hoří, takže je možné u něj ještě posedět, nicméně je všem vřele doporučeno, aby šli spát, se slovy, že je to poslední šance se pořádně vyspat, což znamená užít si noc bez nočních her a dalších rušivých elementů.
Spolu s vedením se bažina již tuto noc předvedla a hned první večer si mohli frekventanti vychutnat jejich první noční hru skutečně plnými doušky. V jednu hodinu ráno byli vzbuzeni velice hlasitými petardami a rachejtlemi. Jistě, nejspíš byli probuzeni i obyvatelé blízké vesnice, kteří měli oproti účastníkům v táboře tu výhodu, že nebyli nahnáni do studeného rybníka se svíčkou v ruce. Tuto svíčku měli za úkol frekventanti zapálit na druhé straně rybníka a „oheň“ dopravit zpět do tábořiště. Hra se pro leckoho může protáhnout, pokud mu svíčka několikrát během cesty zhasne. Promrzlí a unavení mohli konečně všichni dospat noc a počkat na ranní písknutí nástupu na rozcvičku. Tato první noční hra spolu s dalšími drobnými hrami z předchozího dne měla frekventantům ukázat, že jejich pobyt zde skutečně nebude jednoduchý a už vůbec jim nebude zpříjemňován…


LEGENDA O ERNESTU HEMINGWAYOVI

Byla jednou jedna OTŠka a z důvodu dodržování tradic se hned první noc začalo noční hrou. Každý jedinec byl vyhnán do ukrutně ledové vody se svící v ruce a byli nuceni plavat k balvanu, kde mohli svíci zapálit. Zapálenou ji museli dopravit k táborové bráně.
Ne každému se podařilo dopravit do cíle zapálenou svíci na první pokus. Někteří začali boj s vodou a větrem vzdávat. Až poslední účastník mrštil se svící se slovy, že to prostě nejde, přiběhl Cigo na pomoc. Zůstal ve vodě poslední, všichni jsme netrpělivě čekali, až úkol dokončí. Očividně si plavání ve vodě při měsíčku oblíbil, jinak by jistě nevydržel tak dlouho. Ovšem chudák ve chvíli, kdy potřeboval největší podporu, by úkol zvládl, dostalo se mu pouze komentáře Stařec a Moře… …


LEGENDA


Den druhý

Druhý den byl zahájen delší seznamovací hrou. Frekventanti se během hry střídali ve složení dvojic a společně plnili různé úkoly. A právě to, že se zadané úkoly na různých stanovištích plnily pokaždé s někým jiným, mělo účastníkům dopomoci k rozhodnutí, s kým by chtěli po zbytek OTŠ trávit čas. Měli se totiž rozdělit do TRIG, ve kterých budou chtít spolupracovat. Tyto trigy byly ještě ten den spojeny tak, aby mohl být celý tábor rozdělen do dvou polovin, mezi kterými budou soupeřit. Poloviny byly navrženy již ne samotnými frekventanty, ale baživou, aby byly oba týmy vyrovnány.
Hned po poledním klidu si týmy svou první hru o imunitu a vzájemnou spolupráci vyzkoušeli. Všichni si na vlastní kůži zakusili, jak těžké je hrát sám za sebe, máte-li nohy svázány mezi osmi dalšími kamarády. Tedy zjistili, že spolupráce je nutná a na souhře se musí ještě zapracovat. U večerního kolečka musel tým, která prohrál, vyřadit jednoho ze své řady. Na papírek napsali jméno toho, o kom si myslí, že je slabším článkem, či kdo by se mohl lépe zapojit. Tento večer byl vyhozen sice velice silný člen, ale zrovna takový, který měl trochu problém se spoluprácí. A všichni věřili, že se to od nynějška změní.
Ne vždy ale po večerním kolečku program končí, tento večer si mohli frekventanti vyzkoušet, jaké to je probíhat mezi majáky. Několik „bažiňáků“ se chopilo baterek, rozmístilo se po louce a vrhali světlo jako maják. Úkolem frekventantů bylo proběhnout mezi majáky tak, aby je světlo nezasáhlo. A to byl pro někoho zpočátku nepřekonatelný problém. Nakonec ale úkol všichni zvládli a unavení jedinci mohli jít v klidu spát.







Den třetí

V úterý bylo her méně, zato více přednášek. Ve hře o imunitu měli frekventanti šanci poznat okolí, někteří poznali více, než bylo původně plánováno. Běželi totiž na několik stanovišť pro indicie (neboli hesla), díky kterým mohli zjisti klíčové slovo, na kterém se museli všichni shodnout a jako první ho přednost na cílovém stanovišti. Stanoviště měli vyznačená na mapě, se kterou se mnozí očividně setkali poprvé, proto běželi i do vesnic, které ostatní poznají skutečně jen z mapy.
V noci čekala účastníky další noční hra. Jak je v tuto velice brzkou ranní hodinu těžké přemýšlet a učit se zpaměti část novinového sloupku ekonomické přílohy jsme zjistili i my z bažiny, kteří jsme se snažili přelouskat jen těžko stravitelné a ještě hůř pochopitelné věty a slovní spojení, která frekventanti po návratu do tábora přenesli ze své hlavy na papír.



Den čtvrtý

Středa začala velice netradiční rozcvičkou oproti rozcvičkám z předchozích dnů, kdy si po ránu každý připadá jako s balvanem na noze, to dnes bylo mnohem horší, cvičilo se totiž ve dvojicích. Těsně před závěrem rozcvičky se všichni potěšili válením sudů v mokré trávě, samozřejmě stále ve dvojicích, celý tento ranní akt byl zakončen několika skoky a proběhnutím přes švihadlo a jako každé ráno, očistou v rybníce.
Po přednášce z první pomoci si mohli všichni vyzkoušet nepřímou masáž srdce na figuríně, která velice věrně simuluje hrudník člověka, proto se nejeden účastním skutečně zapotil.
Celý proces komplikoval i fakt, že měli všichni frekventanti na těle balónky, které symbolizoval jejich dušičky, proto se o ně museli dobře starat. Většině se podařilo balónek skutečně ochránit až do večerního kolečka, někomu bohužel praskl dříve. Díky dušičkám nebyla jednoduchá ani hra o imunitu, do které bylo tentokrát důležité spolu s hlavou zapojit i svaly. Hrála se „ Berlínská zeď “. kláda, která je zavěšena asi metry vysoko je jen ten těžko dosažitelná. A přes tuto kládu bylo nutné dostat se „ na druhou stranu “, tedy zdolat kládu a opět z ní seskočit. Prakticky není nikdo schopen kládu přelést bez dopomoci, proto je důležitá taktika.
Netradiční vaření – další bod v denním programu. Tentokrát šlo skutečně o přežití v divočině, jde-li vám skutečně o život. Frekventanti měli možnost vidět hada škrtiče, kterého zabili a připravili k vaření k jídlu. Ne každý tento pohled zvládl, někteří dokonce na nějakou chvíli utrpěli psychickou újmu, není divu. Dalo by se říci, že tato přednáška a názorná ukázka byl přeci jen pro mnoho jedinců trochu moc tvrdý oříšek. Ale i o tom je tato škola a frekventanti budou zase o něco silnější, když překousli něco takového.
Aby se po tak náročném dni, mohli všichni odreagovat, byla pro ně připravena indiánská sauna, kde se snad po večerním kolečku uvolnili a zlepšili si náladu. Ti, kteří si nechtěli či nemohli užít saunu se mohli pokochat pohledem na hvězdy a mít radost z toho, že od nynějška již sami poznají některá souhvězdí.





Den pátý

Celý den ve čtvrtek víceméně směřoval k tomu, aby byli frekventanti schopni přespat a přečkat v lese. Ještě dopoledne se ale mohli všichni pokochat a poznávat přírodu díky orientačnímu běhu. Běh samotný už takový problém snad nebyl, horší, a pro mnohé téměř nepřekonatelný problém byla příprava, tedy vynesení kontrolních bodů do mapy. Zkrátka praxe bývá většinou mnohem složitější a náročnější než pouhá představa, kterou si vytvoříme během přednášky. Po doběhnutí a obědě, pro některé trochu později díky pozdnímu návratu z terénu, si frekventanti mohli užít chvilku zaslouženého odpočinku. A jakou jinou hru o imunitu v tento horký den vymyslet? Samozřejmě něco s ohněm, za to nám jistě poděkují. Ale aby to nebylo jen pouhé rozdělávání ohně a následné vaření, musel se oheň, který byl rozdělán v blízkosti rybníka po vodě dopravit na druhou stranu. Tam měli účastníci za úkol uvařit litr vody, teprve potom byla hra dokončena.
Večer se všichni sbalili na přenocování a poté byli odvedeni z tábořiště, každý se usídlil na jiném místě, kde strávil noc. A protože se všem spalo dobře a bylo jim teplo, nikdo nepospíchal s návratem. Někteří se dokonce nevrátili vůbec, pro ty jsme se museli vydat a ze sladkého spánku je probrat.



Den šestý

V pátek si účastníci neužili tak moc fyzické námahy, o to více museli absolvovat přednášek. Hra o imunitu byla zahájena ihned po poledním klidu. Jmenovala se „přenášení mohyly“. V dřevěné konstrukci, která připomínala tvar písmene A, musela skupina přepravit jednoho ze svých členů na určité místo. Dřevěné konstrukce se však nesměli dotknout, transport prováděli pomocí provazů a lan, za které mohli konstrukci tahat a vyvažovat ji. Po této hře se mohli frekventanti opět plně oddávat přednáškám. A protože pohybu bylo tento den skutečně málo a frekventantům by se neusínalo tak dobře jako jiné dny, byl pro ně připraven noční orientační běh. A jelikož už měli mnoho zkušeností z denního orientálu, měla to nyní pro ně být hračka, bohužel ne pro každého tomu tak bylo. Důležité ale bylo, že se všichni v pořádku vrátili, ti, kdo nedorazili v limitu, byli ochuzeni o drahocenný spánek.



Den sedmý

Den sedmý začal poněkud netradičně. Díky nočnímu orientálu byli všichni až příliš unavení, proto jsme se rozhodli jim alespoň toto ráno trochu zpříjemnit. A taky se tak stalo. Budíček byl posunut o celé dvě hodiny a poté byli frekventanti vzbuzeni nikoli píšťalkou, jak je tomu zvykem, ale kytarou a zpěvem. K tomu všemu byla připravena snídaně do postele, kterou roznášela bažina s velice slušivými čepečky na hlavách ? Po několika dopoledních přednáškách čekala na frekventanty poměrně dlouhá hra o imunitu. Předcházela jí také dlouhá příprava, všichni jsme se moc těšili na své role v této hře. Ke hře jsme využili potoka, který teče nedaleko tábora. Do potoka jsme do písku poházeli, zahrabali či zadupali kousky „zlata a stříbra“, které potom frekventanti rýžovali, tedy propadli zlaté horečce. Aby ale nebylo dobývání zlata tak jednoduché, byl potok rozdělen na jednotlivá území, která připadla tomu, kdo si za ně zaplatil. Tato území, tzv. klajmy, si kupovali za peníze, které vydělávali tím, že nalezené zlato směnili v bance, či u černého překupníka, obě strany měli svá pro a proti, banka si zlato pečlivě zvážila a přepočítala cenu, pochopitelně bylo nutné nějaký dola strhnout za nekvalitní či nečistý kov… proto se zlatokopci často uchýlili na stranu černého překupníka, kterému špína sice nevadila, ale ceny za zlato nabízel podle svého, takže mnozí často netušili, že jsou jím okrádáni. Někdy jim ale překupník byl ochotný nabídnout ceny vyšší. Ale běda těm, které u této pochybné překupní akce zastihl šerif. Zlatokopové zaplatili pokutu svým těžce vydřeným zlatem a překupník, který šerifovi taktak vyklouzl, se na nějakou dobu nemohl na scéně objevit. A aby toho nebyl málo, tak kromě šerifa, o kterém málokdo věděl, překupníka, který sám nevěděl, jaké má zlato cenu, přísného a příšerného bankéře, který byl puntičkářský a musel mít vše perfektní, makléře, který se snažil vydělat i na bezcenných pozemcích, zde byli ještě Indiáni, kteří se čas od času prohnali lesem za účelem nějaké to vyrejdované zlato ukrást. Imunitu tento den vyhráli ti, kteří si vydělali nejvíce peněz. Nicméně, bavili se všichni, i bažina, která si libovala ve svých záporných rolích, dokonce i Hudlan, který si poblíž klajmů otevřel stánek „občerstvení u žida“, přestože o něj nebyl velký zájem, platilo se totiž zlatem.



Den osmý

Neděle začala, stejně jako sobotní ráno, opět netradičně. Opět bez rozcvičky, zato o mnoho dříve, než obvykle. Na půl sedmou byl objednán autobus do Jindřichova Hradce. Tam se nás rychle ujala parta lidí, která nás provedla částí jejich vojenského prostoru až k „Jakubovi“, což je velmi důmyslná stavba pro trénink různých lezeckých technik a dovedností. Zde si dokonce i někteří z bažiny sáhli na své dno, protože to prostě bylo moc vysoko. Ale i přes veškeré obavy, fobie a katastrofické scénáře, se nakonec překonali a zapojili se do programu s ostatními. A myslím, že úplně každý mohl mít ze sebe radost, všichni jsme se překonali. Po tak náročných aktivitách jsme se unavení opět usadili v autobuse, který nás vezl zpět do Kadova. Někteří, vlastně většina, byla natolik unavená, že se cestou v autobuse i prospali. A protože byli všichni v táboře vyspalí a odpočatí, připravili jsme jim ještě několik her, aby se jim v noci lépe usínalo. První, hra o imunitu, byli přeznámí přeoblíbení hroši, které si zahráli Cigo s Joudou. Tito dva hroši se vydali na vycházku, příliš se unavili a neměli sílu na cestu zpět. Proto byli vysláni frekventanti s bojovým úkolem – přepravit hrocha zpět do tábora. Ale s takovým hrochem to není žádná legrace. Musí si při tom počínat opatrně, splnit hrochovi každé jeho přání. Když si hroch usmyslel, že chce polštářek, prostě ho musel mít, nebo se s ním už nehlo. Nepomohlo ani přivázat hrocha k podložce ? Pochopitelně imunitu získal ten tým, který navrátil hrocha do tábora dříve a nepoškozeného.

Mysleli jste si, že přijde další den? Kdepak! Přišla noční hra. Aby toho nebylo málo, tak navíc dlouhá a velice náročná. Vzbuzení píšťalkou bylo tentokrát nedostatečné, mnohem účinnější byly bouchačky, rachejtle a plyn. Potom si šli frekventanti zahrát na horníky. Tak vesele museli máchat ruce v kýbli s kdo ví čím, prolézat přečistou rourou v lese…






Den devátý

Slitovali jsme se, pondělí začalo odpočinkovou rozcvičkou, protože byli frekventanti přeci jen trochu nedospalí, unavení a mrzutí. Proto jen pobíhali po táboře a sbírali kachničky, kytičky, bobry a jiné, namalované na kartičkách.
Tento den se frekventantů ujala skupinka vojáků, která je teoreticky připravila na přežití v přírodě. Potom se všichni mohli chvíli věnovat sebeobraně, zdálo se, že to všechny nesmírně baví. Nyní se mohli naučit i několik prvků z musada. Odpoledne si mohli všichni okusit vysokou teplotu rybníka a jaké to je být vodním záchranářem.
Hra o imunitu byla pro mnohé nezkousnutelná. Za pomocí stříkaček, které se plnily vodou, měli sestřelit vejce zabalené do ubrousku zavěšené na lano připevněné na bránu (příšerná věta). Ze stříkačky stříkaly proudy vody, ubrousek se rozmočil, vajíčko propadlo, pádem z výšky se rozbilo a mohlo se začít znova. Pochopitelně cílem bylo vajíčko zachytit a zachránit, ne vždy se to podařilo. Bažina jim nakonec chtěla ukázat, jak se to dělá, proto si to sama zkusila. Naštěstí pro ni byla většina frekventantů tou dobou v rybníce.




Den desátý

Úterý ráno začalo jakoby nic, rozcvičkou, snídaní, zkrátka jako každý jiný den. Vyslechli si několik přednášek, zahráli si pár her, málokdo tušil, proč jsme jim při jejich velké radosti vybrali mobily za účelem je všechny opět přivést k životu, aby byli schopni nějakou tu noc vydržet na příjmu. Po ranních přednáškách si frekventanti užili chvilku osobního volna před hrou o imunitu. Hra „obrův prsten“, může být velice náročná na fyzickou kondici, pokud nemáte taktiku. Družstvo dostane obrův prsten v podobě záchranného kruhu, a asi pět metrů vysoký kůl, který si musí podržet, aby mohli prsten navlečený na kůlu pěkně vyvléct, samotného kůlu se ale dotknout kruhem nesměli. Hru se v limitu nepodařilo dokončit ani jednomu družstvu, ale dostali příležitost dohrát si jí až do konce, aby věděli, že to skutečně dokáží.
K večeru dostali všichni pokyn se na tři dny sbalit, aby měli vše, co potřebují k přežití. Poté byli všichni odvedeni do Kadova, kde čekal autobus, do kterého nasedli. Svými svršky si zakryli hlavy, aby netušili, kam byli odváženi, na konci cesty byli vyvedeni z autobusu a čekali. Několik trig bylo hned převedeno do aut a byli rozvezeni do různých koutů, tam se potom museli na mapě najít a dojít ke kontrolnímu stanovišti, což je se slepou mapou dost obtížné. Ti, kteří neměli takové štěstí, museli počkat na rozvoz o něco déle.




A vytoužený okamžik byl tu, nikde nikdo, frekventanti budou dlouho bloudit po Brdech než přijdou na to, kam že to vlastně byli odvezeni, bažina a vedení tak mohlo jít v klidu spát ?



Den jedenáctý

Středa ráno pro někoho začala příjemně, protože ještě v noci stačili najít své kontrolní stanoviště. A tam také přespali a vyčkali příchodů bažiny, která jim dala další instrukce. Pro někoho bylo ráno obtížnější, protože se tak snadno nenašli a přespávali mimo cílové stanoviště, proto si hned po ránu museli nějaký ten kilometr zajít. Tím ale tato hra nekončila. V dalších instrukcích se totiž frekventanti dozvěděli o úkolech, které musí splnit a o dalších místech a vesnicích, které budou muset navštívit. Zkrátka všechny čekal náročný den, kterého se každý zhostil po svém, jak jsme se později dozvěděli z jejich deníků. Každá triga musela nakonec najít CD, na kterém dostali poslední pokyny kde přespat a kdy se vrátit, toto CD si ale museli přehrát na počítači u některého z obyvatel vesnice, také nelehký úkol. Zajímavé také bylo, co všechno dokázaly jednotlivé trigy směnit za pouhý hřebík. Večer se měly jednotlivé trigy dostavit na určité místo, kde se měli najít s ostatními trigami z jejich týmu a společně přenocovat, bohužel se ne všichni našli, proto některé čekala další noc pouze ve třech.




Den dvanáctý

Přišel čtvrtek a to znamenalo napjaté očekávání příchodu všech táborníků. To se díky chybě v rozdaných zprávách sice nevyvedlo jak by mělo, ale přece se všichni našli. Uvažovali jsme, že bychom mohli dát frekventantům volnější odpoledne, aby si konečně mohli užít zaslouženého odpočinku. Nakonec jsme se ale rozhodli, že na to mají času dost a proto jsme jim odpoledne zpestřili ne zrovna fyzicky nenáročnou hrou o imunitu. A tak se bažina vydala do lesů, aby si tam zahrála na zvířátka. Různě jsme se poschovávali mezi stromy, do porostů, ti statečnější vyšplhali až do špiček stromů. A frekventanti měli za úkol bažinu, coby zvířátka, najít a trefit míčkem, za sestřelení dostali lísteček s barvou daného zvířete. O jaké zvíře šlo a kolik za něj dostanou bodů se však dozvěděli až po skončení hry a následnému přiřazení zvířátka k určité barvě. Trefil snad někdo skunka? Smůla, díky němu se totiž body odečítaly.



KONEC OTŠ

Posledních několik dní se veškerý program pomalu přizpůsoboval tomuto závěrečnému dni, který konečně nastal. Závěrečné zkoušky, poslední společné strávený večer, blížící se loučení s prázdninami a kamarády. Na uvažování o konci prázdnin ale prozatím nebylo moc času, všichni se snažili alespoň něco naučit, aby mohli u zkoušek zazářit. Někteří měli stres ze zkoušky za sebou poměrně rychle, jiným se čekání trochu protáhlo, každý ale dostal svůj prostor a příležitost k tomu, aby ukázal, co umí. U večerního ohně dostali absolventi svou vysněnou placičku, která jim může připomínat, že to skutečně dokázali, prošli ótéeškou a mají jí zdárně za sebou, nyní se můžou poslední večer ještě pobavit, s některými se předběžně rozloučit a snad si i konečně trochu odpočinout u hořícího ohně, pozorování mraků a hvězd na obloze, někteří se i zchladili v Kadovském rybníce, který bude jistě mnohým moc chybět. Někteří byli tento večer veselí, jiní smutní, když si uvědomili, že je to snad naposledy, co jsme všichni takhle pohromadě. Ale že to stálo za to!


Úklid, balení a loučení…

Nepříjemný pocit z bourání tábořiště a již opravdového loučení jsme si ještě mohli alespoň trochu zpříjemnit drobnou oslavou narozenin a jak jinak, než vymácháním v rybníce. Alespoň trochu rozptýlení té nostalgie, která většinu z nás přepadla.

Bourání stanů nebyl lehký úkol, ale všichni se přes něj přenesli – vždyť coby to nezvládli, mají přece OTŠ!!

Tak se mějte, kamarádi, těšíme se na setkání.